Sterakdary

Neexistují pravidla a každý si to dělá po svém.

Když jsem se poprvé posadil před prázdný dokument a chtěl jsem začít psát svůj příběh, zůstal jsem zaraženě zírat na ten blikající ukazatel textu a zmocnila se mě panika.

Jak se vůbec píše? Čím začít? Na co se zaměřit a co přeskočit? Co to jsou slova? Abych se uklidnil, šel jsem na procházku se psem.

Když jsem se vrátil, skočil jsem do knih s brilantním nápadem. Nemusím přece znovu vynalézt kolo, můžu se naučit od šikovnějších! A tak jsem šmíroval Karla Čapka a jeho prakticky neexistující popisy, zkoumal jsem Rowlingovou a její barvité postavy. Sandersona, Coelha, Doyla a další.

Naprostý horor. Každý k tomu přistoupil jinak a nebyl v tom vůbec žádný řád nebo pravidla. A tak se mě ten den znovu zmocnila panika a pes se na druhé procházce opravdu divil, co je to za zvláštní nový harmonogram procházek.

Nakonec se ale ze svazujícího problému „Neexistují pravidla a každý si to dělá po svém.“ stala velmi vysvobozující myšlenka „Neexistují pravidla a každý si to dělá po svém! To přece znamená, že to nemůžu dělat špatně, ne?“

Ne.

Má víra v psaní bez pravidel a limitů dopadla otřesně. Rád bych tady uvedl nějaký příklad, ale nerad bych si tento blog pošpinil něčím tak nečistým. Ukázalo se, že opravdu jde napsat něco špatně a ono je to navíc proklatě snadné! Příliš dlouhé popisy, nikam nevedoucí myšlenky a všudypřítomná opakující se slova mě téměř srazily k zemi. A tak jsem nad tím  na třicáté páté procházce se psem, který už byl zralý na psího psychologa, začal uvažovat čistě logicky.

Co píšu? A proč to píšu?

Možná se to zdá jako naprosto nepodstatná otázka, ale když jsem si položil tuto dvojotázku před každou větou, psaní se rázem zlepšilo. Už to nebylo tolik roztěkané a neucelené. Někam jsem směřoval, a to bylo obrovské zlepšení.

Ukázka z knihy

Tento příklad je úryvek z prologu knihy tak, jak jsem ho napsal úplně poprvé.

Svou připomínku si Araktus nechal pro sebe a prohlížel si své ruce, které se třásly na kolenou. Od konečků prstů až k ramenům je lemovaly bílé praskliny, připomínající tisíce jizev. Nemohl s nimi ani pořádně hýbat.

Neřekl bych, že to je nějak výrazně špatné, ale chybí tomu spád a rytmus. Místo toho, aby to byla symfonie řady smyčcových nástrojů, tak to působí jako sólo opilého bubeníka. Jedna věta, bum. Druhá věta, bum. Třetí věta, bum.

Když jsem pak pracoval na prvních opravách knihy, cítil jsem potřebu vše více vysvětlovat a odstavec se dost nafoukl.

Svou připomínku si Araktus nechal pro sebe a prohlížel si své ruce, které mu odpočívaly na kolenou dlaněmi vzhůru. Od konečků prstů až k ramenům je pokrývaly bíle praskliny, připomínající tisíce jizev. Paže se zdály tak těžké, vytratil se z nich jemný cit a Araktus s nimi nemohl ani pořádně hýbat.

Opět, není to tak strašné a rozhodně jsem vyřešil problém se špatným rytmem, ale tady jsem se naučil jedno ze svých hlavních pravidel.

Každý spisovatel dokáže popsat místnost na jednu stránku. Ti dobří to ale zvládnou ve stejných detailech jedinou větou.

A je tomu tak! Více znamená méně. Při finální revizi vypadal odstavec takto.

Svou připomínku si Araktus nechal pro sebe a prohlížel si zničené ruce. Od konečků prstů až k ramenům je pokrývaly bílé praskliny, připomínající spleť jizev. Byly těžké, bez citu a nemohl s nimi ani pořádně hýbat.

Vidíte ten rozdíl? Tu jistotu v mých slovech a fajn rytmus v textu? Pořád to není dokonalé, ale to žádný text nikdy nebude. Mezi prvním obrázkem textu a tímto je rozdíl asi 300 hodin psaní a jde to poznat.

Takže psát dobře znamená psát krátce a stručně? Bohužel ne. Zde se vracíme znovu na začátek. Neexistují pravidla a každý si to dělá po svém. Piš si jak chceš, ale chápej, proč to vlastně píšeš.

Metoda temné místnosti a svítilny

Jak bychom tedy s touto metodikou přistoupili k popisu místnosti? Kde začít? Od koberce nebo u lustru? Přesně pro tyto případy jsem vymyslel (možná taky slyšel od někoho chytřejšího a zapomněl) metodu temné místnosti a svítilny. Dobrá, ta skutečná metoda je rolička toaletního papíru, ale uznejme, že to není tak elegantní.

Myšlenkou spočívá v tom, že hlavní postava dokáže směřovat svou pozornost jen na jednu nebo maximálně dvě věci s tím, že se soustředí na to, co je pro něj nejdůležitější. Je na zemi zdobený koberec a na něm stojí piáno s květinou?

Zahořklý detektiv si „neposvítí“ na koberec, protože ho nějaké barvy a ozdoby nezajímají.

Muzikant si naopak koberce všimne a vzpomene si, jak si vždy před hraním sundával boty.

A sirotek se podiví, jak nepraktické je mít celou místnost pro jeden hudební nástroj.

Každý z nich má vlastní způsob uvažování a jinak směrovaný „pilíř světla“ ze své svítilny. Nejen že takto můžeme kreativně popsat místnost, ale zároveň poodhalit kousek osobnosti hlavní postavy, a to je zřídkakdy špatně.

Tím nejlepším způsobem, jak popsat v podstatě cokoliv, podle mě ale je, když do procesu tvorby zapojíte samotného čtenáře. Nechejte ho, ať si tu místnost postaví podle sebe. Absence popisu je stejně mocná, jako popis samotný. Když se zaměříme na jednu charakteristickou vlastnost předmětu, postavy nebo místa, dokážeme obrovské věci.

Pojďme si to uvést na příkladu.

Hlavní postava vstoupila do koupelny, kde se na zemi válely tři krvavé injekční stříkačky.

Otázka na vás: „Jak vypadá podlaha této koupelny?“

Nejspíš se netrefím u vás všech, ale dovolím si tvrdit, že koupelnu v hlavě vidíte studenou, špatně osvětlenou a s dlaždicemi. Tím, že jsem použil slovo „válely“, místo „injekce ležely na umyvadle“, jsem tu chladnost a špinavost místnosti vykreslil jediným slovem.

Pokud vám ale něco takového nestačí a chcete si obraz špinavé a studené koupelny v hlavě čtenáře pojistit, stačí přidat jen pár slov…

Hlavní postava vstoupila do koupelny, kde se na zemi vedle střepů zrcadla válely tři krvavé injekční stříkačky.

Zapoj čtenáře, ale neunav ho

Zde ale přichází důležitá metafora tatínka opravujícího motor auta. Jako otec víte, že ten uvolněný šroub sami utáhnete nejrychleji, ale je dobré svou ratolest nechat pomoct, i když to bude pomalejší a složitější pro vás oba. Vaše dítko bude štěstím bez sebe, že při takto důležitém úkonu mohlo pomoct, ale v momentě, kdy si vytáhnete lehátko a necháte dítě vyměnit karburátor, se vám potlesku nedostane.

Nechte čtenáře jednou za čas „postavit scénu“, ale nesmí se to přehánět, jinak se jednoduše unaví. Absence popisů je perfektní a vytvoříte tak prostor pro představivost čtenáře, ale pokud toho bude příliš, vaše dílo bude působit poněkud prázdně.

Nejdůležitější ale je, aby se váš čtenář bavil. Nesnažte se mu dokazovat, že se zvládnete ohánět květnatými pojmy a že znáte cizí slova. Kniha se pak bude těžce číst. Dejte mu šanci zápletku knihy odhadnout ještě před jejím rozuzlením a postarejte se, aby se necítil při čtení zmateně, pokud to není váš záměr.

A hlavně pamatujte: Neexistují pravidla a každý si to dělá po svém.